Zdraví není náhoda

Zdraví je jako kyslík nebo svoboda. Když ji máte, nepřemýšlíte o ní.
Když je člověk zdravý, má tisíce přání a plánů. Nemocný člověk bývá skromnější, vystačí si s jednou představou: být zdravý.

Taky já jsem pochopitelně, navzdory své mono ledvině, uskutečňovala své představy o životě, s duší upsanou divadlu. Jako relativně zdravý jedinec jsem se chovala macešsky sama k sobě. Pojem zdravá či racionální výživa byl pro mne zbytečností, domnívala jsem se, že podobné starosti patří lidem obézním - já v době života ve světle ramp vážila pouhých padesát kilogramů.

Neustálé přepínání fyzických sil, neznalost pravidelné relaxace, neskutečná únava podmíněná navíc zhoršenou filtrací ledviny - to vše spolu s nízkým tlakem tehdy odborníci kvalifikovali jako únavový syndrom, na nějž mi vřele doporučili pít černou kávu.

Ve věcech mlsného jazýčku jsem bývala maximalista, a tak vypít za den šest hrníčků kávy z oblíbeného hrníčku po babičce pro mne nebyl problém. Špatný krevní obraz zase po poradě s lékařem vyřešilo domácí červené... Ono odolat lahodnému moku z plodů vinné révy rodící se přátelům Ždáňským na pálavských stráních, to už vyžaduje silnou a motivovanou sebekázeň a tu jsem rozhodně neměla.

Jako většina pracujících a věčně bojujících s časem jsem se stravovala obvykle "na jedné noze" někde v restauraci či v bufetu, v lepším případě v závodní jídelně. Měla jsem dokonce ráda pokrmy jako vepřové nožičky nebo vývary z kostí, které bych dnes nepředložila ani svému milému pejskovi.

Moje masožravost přerostla v mánii a já v podobě salámů, uzenin, toxických solí, v poklusu s bílou houskou v ruce letěla hekticky vstříc černé perspektivě. Myslím si, že mi energie unikala rovněž citovými zvraty a nervovým vypětím při každém představení, tancem a zpěvem v prašném prostředí. Já tehdy vůbec netušila, jak snadno a hlavně zdravě lze energii doplňovat. Také v oblasti výživy, myslím, platí moudrá myšlenka Williama Shakespeara: "Rány, které jsme si způsobili sami, se léčí nejhůře."

Dnes už vím, že k dobrému zdraví patří také duševní vyrovnanost. Celá léta však mohla být pro mne jenom snem. Díky mé stálé absenci v domově se začaly vytrácet ony starodávné chvíle malin lehce zrajících - a já se rozloučila docela bez boje, velkodušně, jakoby s nadhledem se svojí první láskou.

Z psychologického hlediska lidé většinou obviňují toho druhého, že selhal, a zapomínají nastavit zrcadlo i sami sobě. Sebekritika pomáhá nadlehčovat trápení. Bilance mnoha let divadelní řehole zviditelnila další daň, jíž divadlu mnozí umělci obětují. Večery na představení, které trvají dlouho do noci. Příjemné teplo spícího domova charakterizovala napuštěná vana pro smytí prachu a líčidel, na něž byl můj muž alergický v nejširším slova smyslu. Můj manžel mne nacházel vždy jen unavenou, spící a popovídat si se mnou chodil do divadla nebo k našim.

Nikdy jsem ničemu nepropadla!
To bylo moje heslo, živící se jedním velkým vtíravým omylem té doby. Mně se nemoc určitě vyhne, vždyť nekouřím, nepiji tvrdý alkohol, neberu drogy, neflámuji, jím jenom takové pokrmy, na které mám chuť, takže je jistě tělo potřebuje...

Začalo to hned ráno. Bez kávy jsem se nedokázala vůbec probudit, natož zpívat a hýbat se při dopoledních dosti náročných zkouškách v divadle. Ne že bych byla závislá na kofeinu, ale když jsem si odepřela další šálek v pauze, místo oběda s ostatními kolegy, kteří také nestihli nic pořádného energeticky hodnotného sníst, byla jsem velmi znavená. Mým vodítkem však vždy byla výmluva na nízký tlak a doporučení tehdejších odborníků.

Odpoledne po zkoušce, kdy jsem stihla nanejvýš někde v bufetu na jedné noze sníst párek nebo někdy nákupní horečku, aby manžel nebyl hladem, jsem si pak doma připadala jako hrdina, který všechno stihne. Přitom nejtěžší práce na mne čekala večer, kdy člověk předstoupí před svého diváka a nabízí mu celé své já, kdy, jak se říká v divadelním žargonu, nese svou kůži na trh.

Slastné zdřímnutí před večerním muzikálem, jak o něm některé kolegyně básnily, u mě nepřipadalo v úvahu: "Spadl by mi hlas..." Polohu ležícího střelce tedy vystřídala poloha opakování textu a další čtvrtlitráček (kafíčka) po babičce s pomněnkami. S mylnou představou, že presso je zdravější než káva turecká a porce smetany, že shladí škodlivost přepražené kávy, jsem se oddávala idylce zlo netušících toxikomanů.

Rychle se rozezpívat za doprovodu zvuku mytí nádobí, kafíčko fungovalo a postavilo mne na nohy - podrážděné neurony v mozku si přijdou vždy na své. Před šestou být v divadle, líčit se, jak to role vyžaduje, a opájet se radostí diváků, kteří vás odmění potleskem...

Domů vcházím v nejlepším případě okolo jedenácté. Vykoupat se, smýt prach jeviště, vybílit ledničku a sníst všechno to, na co přes den nezbyl čas. Je po půlnoci. Panelák rezonuje oddychujícími pracujícími nebo televizní show... Někdy tlačily vavříny, někdy vřela krev po doporučeném Vavřineckém z Pálavy. Vždyť přece chudokrevnost se v této době podřizovala pití červeného, ne?

Vyřešil to kvalitní prášek na spaní, který naše milá a těžce nemocná paní doktorka tak ráda předepisovala: "Tak co vám mám napsat, paní Evičko? Už jste vyzkoušela...?"

Jitro pro mne bylo i při sebelákavějším slunečním uvítání vždycky chronicky nedospalé, jak už to u umělců bývá, a provázely mne často vtíravé bolesti hlavy i zad. Já bláhová netušila, že přemíra toxických látek v organismu se podepisuje na mé ledvině a játrech, a fakt, že bolí, jsem připisovala normálnímu procesu přepracování. Půlnoc jsem měla ještě v autobuse, který doháním vždy jen tak tak: že by stres hned po ránu? Ale ne, to je přece normální pro pracující něžného pohlaví, jsme asi zhýčkané... Hlavní věc, že jsem nikdy ničemu nepropadla a nepotřebuji si zapálit cigaretu...

Zhroucením k sebepoznání
Sebepoznání v případě náhlého zhroucení organismu, kdy lékaři mnoho šance nedávají, je velice silným stimulem ke změnám. Dokonce snad i jedinou věcí, která lidi mého typu dokáže přinutit, aby vyřešili ty nejhlubší konflikty: sami se sebou.

A já jsem svoji nucenou absenci u divadla časem začala považovat za dar. Byla to největší příležitost v mém životě k osobnímu růstu a rozvoji osobnosti jako celku, k přijetí sebe sama - se všemi svými nedostatky, chybami a omezeními. Myslím si, že v ovzduší pokorné odevzdanosti, kdy dochází ke změnám v naší myslí, máme mnohem větší šanci uzdravit se než v ovzduší reptání a konfrontace se svým okolím. Domnívám se, že jen díky přijetí ztráty - v mém případě seberealizujícího povolání, ale i romantického manželství - je možné dojít k cestě poznání skutečného smyslu života.

Nemoc nás mnohdy donutí podívat se na problémy minulosti či na konflikty různých situací z nadhledu. Rozhodně bychom je neměli ignorovat a doufat, že odezní samy, ale jít proti nim s bojovnou odhodlaností. "Vzít je pod krkem", poučit se z nich a nabýt skálopevného přesvědčení, že všechno přišlo pro naše "znovuzrození" a každá bolestná změna nás přibližuje o krok blíže k vyšší příčce hodnoty poznání a uzdravení. Tato ochota - vést se sebou a vyšší mocí dialog, jako by odblokovala překážky, které jsou v nás, a naše vnitřní síly, spojí-li se s mocí nejvyšší, se už prosadí samy a společně nás vynesou od porážky k vítězství.

Nepamatuji se na silnější myšlenku, než že Bůh je se mnou, rád mi pomáhá, zaslíbil to; věřím mu, vede mé kroky - volant mého života - chci být lepší a s jeho pomocí budu, až mne uzdraví. Nikdy se neptejme na radu svých obav a negativních pochodů myšlenek, které každého z nás napadají! Vyžeňme je ze své hlavy a rychle doplňme myšlenkami kladnými - víry, důvěry, sebepoznání i sebedůvěry a jistoty, že nejsme sami na tento život. Je tady kvalitní návod, jak žít. Vryjme si hluboko do podvědomí paměti motto: "Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

Ukázka z knihy Evy Veškrnové " Jeviště života" (Advent-Orion).  Autorka o svém nuceném odchodu z divadelních prken pomáhá najít cestu k radosti a zdraví.