Zkouška z předmětu křivda

Křivdy… Co je křivda? S pomocí slovníků a encyklopedií jsem se snažil zformulovat definici křivdy:

Křivda je bolestně prožívaná a vnímaná nespravedlnost. Ukřivděný se obvykle cítí neprávem obviněn – a proto poškozen, ponížen, pokořen. Pocit křivdy může být někdy krátkodobý, ovšem v převážné většině případů trvá delší dobu – a někdy se dokonce dědí z generace na generaci. Křivda může přerůst v duševní utrpení, před kterým není možné nikam utéct. Na křivdu si obvykle nelze zvyknout a nelze ji ani jinak dlouhodobě akceptovat. Ukřivděno může být každému – bez ohledu na věk, pohlaví, náboženské vyznání, rasovou příslušnost či společenské postavení a sociální zařazení.

U každé křivdy vystupují dvě strany: ukřivděný a křivdící. Pro křivdu je charakteristické, že téměř vždy těžce doléhá na ukřivděného, zatímco strůjce křivdy si svůj ostudný čin obyčejně nepřipouští. Dokonce mívá i pocit škodolibého uspokojení, protože si vyrovnal účty a vyřešil svůj komplex.

Ukřivděný se většinou cítí nejenom poškozený, ale i zavržený a opuštěný. Proto spravedlivý a zbožný Jób s pocitem bezmocnosti a osamělosti úpěnlivě volá: „Kéž by někdo zvážil můj zármutek a moje neštěstí“ (Jób 6,2).

Každému z nás se jistě mnohokrát stalo, že nás někdo podrazil, že nám někdo ukřivdil. Čím bližší člověk to byl, o to větší byla rána a více nás to bolelo. Ovšem každému z nás se mohlo stát (a pravděpodobně se i stalo), že jsme sami někomu ukřivdili. Jak se s křivdou vyrovnat? Jak její zhoubný vliv zneškodnit?

Na postiženého má křivda vždy negativní dopad. Hluboce poraní jeho duši i city. A jaký je její důsledek? – Vede jej až k opovržení a nenávisti. Někdy ukřivděný dokonce přemýšlí o odplatě a pomstě (chtěl by uplatnit starozákonní „oko za oko, zub za zub“). To je ale špatný postoj. Je to cesta, která nikam nevede. Je přirozené, že příkoří nenechává nikoho chladným. Neexistuje člověk, kterého by křivda a ublížení nebolely. Dát ovšem průchod lidským pocitům je krátkozraké. Především to umocňuje již způsobenou bolest.

Současný známý americký psycholog John Powell napsal: „Chceš-li být otrokem nějakého člověka, tak ho nesnášej. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Bude s tebou jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého a tolik potřebného pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do rukou toho, koho nenávidíš. Předáváš mu skutečnou moc nad tebou samým.“

Jak se vyrovnat s křivdou

Především se zbav touhy po odplatě nebo pomstě! – Proč? Protože jsi-li Boží dítě, případ má už v evidenci Bůh.

Dej si v takové chvíli schůzku s Jeremiášem. Ten čtyřicet let sloužil jako Boží mluvčí za vlády pěti judských králů. A odměnou za věrnou službu mu byla křivda: dostal se do vězení, hodili ho do nádrže, byl odvlečen do Egypta, lidé jím opovrhovali, rodina se ho zřekla a přátelé se postavili proti němu. Nech si od něj vyprávět, jak řešil křivdu, která mu byla způsobena. Se svou bolestí se obrátil k Bohu:

„Když se nade mnou zavřela hladina, pomyslel jsem si, že přišel můj konec. Tehdy jsem k tobě, Hospodine, volal z hlubin jámy, a ty jsi zaslechl mé úpěnlivé volání: Neodvracej svůj sluch od mých proseb o pomoc. Přišel jsi na mou prosbu až ke mně a řekl jsi mi: Neboj se. Ujal ses mého případu a zachránil jsi mi život. Byl jsi svědkem všeho zla, které jsem vytrpěl. Proto ty sám převezmi můj spor. Viděl jsi hloubku pomstychtivosti mých nepřátel i všechny úklady, které proti mně strojili. Hospodine, ty sám jsi slyšel, jak mě uráželi a chystali proti mně své intriky. Znáš všechno, co si moji nepřátelé proti mně celé dny tajně sdělovali a šeptali. Jen se na ně podívej! Ať dělají cokoliv, prozpěvují si o mně potupné písničky.“ (Pláč 3,54-63)

Správnost takového přístupu ke krizi potvrzuje i Šalomoun, když říká: „… důvěra v Hospodina přináší jistotu a bezpečí. Mnozí si předcházejí panovníka (hledají u krále lidskou pomoc), ale jen Hospodin zajistí každému právo“ (Př 29,25.26).

Rozhodni se, že viníkovi nebudeš škodit ani mu přát nic zlého. Dívej se na něho jako na slabého a klesajícího člověka. Je to ubožák, který potřebuje Boží milost a uzdravení. (Mysli na to, že křivda vyrůstá ze závisti, zloby, hněvu a nenávisti, a Šalomoun říká, že takové vlastnosti na člověka působí jako „kostižer“.)

Uvědom si, s čím Bůh vstoupil a stále vstupuje mezi nás, kteří jsme ho zradili a opustili. Mysleme na to, co sami neustále potřebujeme a denně přijímáme: Je to odpuštění!

Je tu ale problém: Naše přirozená lidská logika nám říká, že mezi křivdu a odpuštění je třeba něco „vsunout“. My ukřivdění chceme vidět potrestání zla, ze kterého křivda vyrostla. Domníváme se, že zlo není možné jen tak bez ničeho přejít. Odpuštění dnes mnozí lidé považují za slabost a za přiznání porážky.

Uvažujme ale, kam vede neodpuštění: Křivda je zlo, působí bolest a je neslučitelná s láskou. Ovšem odveta nebo pomsta také bolí, jsou také neslučitelné s láskou. Nelze je provést s vlídným a laskavým pohledem a s láskou.

Ježíš nás vyzývá k odpouštění a má na to plné právo, protože nám dal nejenom návod, ale i praktický příklad, jak to činit. Když nejvíce trpěl pod tíhou křivdy, když v důsledku křivdy v bolestech umíral přibitý na kříž, nemyslel na pomstu a odvetu, ale volal: „Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co činí.“

Dobře tomu porozuměl apoštol Pavel, a proto napsal výzvu, ze které už téměř dva tisíce let čerpají sílu Kristovi následovníci: „Jak nevýslovně dobrý je náš Bůh. V něm, Otci našeho Pána Ježíše Krista, máme nevyčerpatelný zdroj útěchy a posily pro naše zkoušky a utrpení, takže i jiné pak můžeme těšit a posilovat, když je to zapotřebí. Stejnou pomoc, jakou jsme obdrželi od Boha, rozdáváme všude kolem sebe. Můžete se spolehnout, že čím víc utrpení podstoupíme pro Krista, tím hojněji nás zahrne svou útěchou a povzbuzením. Kristovo utrpení je mým denním chlebem, ale to je můj příspěvek k vaší záchraně“ (2K 1,3-6).

Zpočátku jsem si pod Kristovým utrpením představoval jeho utrpení na kříži a nerozuměl jsem tomu, jak mohlo být Pavlovým „denním chlebem“. Až později jsem pochopil, že Kristus netrpěl jenom na kříži, ale že to byly křivdy a nenávist, se kterými se na každém kroku setkával. To byl ten Pavlův denní chléb!

Neodpouštění není pouze zhoubný činitel v budování mezilidských vztahů. Neochota odpustit negativně ovlivňuje celý život člověka včetně jeho těla a psychiky. A v případě křivdy má mnohem destruktivnější následky v životě ukřivděného než v životě toho, kdo křivdu způsobil. Neodpuštění je zdrojem stálého napětí a podrážděnosti. Tyto symptomy se dají na chvíli zmírnit, ale po čase se znovu objeví s trýznivou intenzitou.

George Herbert Wells v podstatě interpretuje biblický přístup k odpuštění, když říká: „Kdo neumí odpustit, boří most, po kterém jednou bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje odpuštění.“

Vzpomínám si, jak jsem před lety řešil spor dvou sestřenic. Obě byly věřící a již dávno překročily sedmdesátku, ale letitou válku mezi sebou nedovedly ukončit. Když jsem jednu z nich navštívil, řekla mi: „Dovedu odpouštět, ale na tak velkou křivdu, jaké jsem se dočkala od Božky, nemohu zapomenout.“

Položil jsem jí otázku: „Mluvíš o velké křivdě! Máš nějaké měřítko, podle kterého můžeme měřit velikost křivdy?“

Myslím, že nad touto otázkou by se měl zamyslet každý ukřivděný: Existuje nějaký „křivdoměr“, kterým bychom spravedlivě stanovili hloubku nebo intenzitu křivdy? Lze podle nějaké tabulky rozhodnout, která křivda je velká, která je střední a která je malá? Existuje nějaká norma, podle které lze určit, která křivda je vhodná k odpuštění a která ne?

Nebo lze rozdělit křivdy na skupiny, abychom věděli, které odpustíme hned, které za půl roku, které třeba až před smrtí? A co s těmi křivdami, které zůstanou neodpuštěny, protože nám na jejich odpuštění nezbyl čas?

Jakže se to modlíme v modlitbě Páně? „Odpusť nám naše provinění, tak jako my odpouštíme těm, kteří nám ublížili.“ K této prosbě můžeme použít jako výkladovou poznámku citát M. L. Kinga: „Odpuštění není jednorázové příležitostné jednání, je to stálý zvyk. Odpuštění je životní zásada.“ Na jiném místě tento muž napsal: „Kdo neumí odpustit, neumí ani milovat.“ Pro ty, kteří si myslí, že odpuštění je příliš laciné vypořádání se s viníkem, jehož je přece třeba nějak potrestat, a na potrestání trvají, pak uvádím dva výroky, které stojí za úvahu.

Antický mudrc Publilius Cyrus prohlásil: „Když odpustíš, vždy citelně potrestáš.“

A pokud se toto vyjádření někomu zdá slabé, pak dovolte, abych uvedl radu, kterou dává Oscar Wilde: „Odpouštějme svým nepřátelům; nic je nedokáže víc rozzuřit.“

Je samozřejmé, že skutečný Ježíšův následovník nechce svého protivníka rozzuřit. Pán Ježíš pro své odpůrce vyprošoval odpuštění, protože i za ně umíral. Podle jeho příkladu máme vést viníka k poznání jeho nesprávného činu a k obrácení, jestliže však svoji vinu neuzná a ve svém hříchu zůstane, pak ve smyslu slov Oscara Wilda můžeme říci, že obrací zbraň proti sobě. To se stalo i Kristovým odpůrcům, kteří ho ukřižovali a na jeho odpuštění nereagovali.

Když už jsme u citátů, uvedu ještě jeden od neznámého autora: „Člověk není nikdy tak krásný, jako když prosí za odpuštění anebo když sám odpouští.“

A závěrem ještě něco na přemýšlení: Křivda a odpuštění, to je druhý předmět, kterému se ve škole života nevyhneme. Je ovšem v silách člověka složit z něj úspěšně zkoušku? Může člověk v této zkoušce obstát?

Odpověď nám dávají mnohé příběhy ze života. Ten, který uvádím níže, se odehrál v roce 2003.

Kazatel Ruimar DePaiva studoval na adventistické Andrewsově univerzitě v USA. Po skončení studií odešel s rodinou jako misionář na tichomořský ostrov Palau. V prosinci 2003 však rodinu postihla tragédie.

Do jejich domu se v noci vloupal zloděj a napadl jejich jedenáctiletého syna Harrisona. Ten se bránil, a to způsobilo hluk. Na pomoc mu nejprve přišel otec a posléze se přidala i misionářova manželka Margareta. Zápas skončil tragicky: zloděj všechny tři ubil dřevěnou palicí. Tragédii přežila jenom desetiletá dcera Mellisa. Tu násilník zneužil a následně se ji pokusil uškrtit. Když se po několika hodinách probrala z bezvědomí, ležela v lese, v krvavém tratolišti. Doplazila se k silnici, kde ji našel náhodný řidič a odvezl ji do nemocnice.

Ruimarova matka (Mellisina babička) Ruth DePaiva okamžitě přijela na ostrov Palau, aby se postarala o osiřelou desetiletou vnučku. V den pohřbu se dozvěděla, že na obřadu bude přítomna i vrahova matka. Šla za ní, pozvala ji na návštěvu a pak veřejně oznámila: „Jsme dvě matky, které oplakávají své syny. Snažily jsme se dát jim to nejlepší, co jsme mohly. S láskou jsme je vychovávaly, ale dnes nad nimi obě v bolesti pláčeme. Naše DePaivaova rodina neobviňuje Hirosiho rodinu. Jsem si jistá, že Justinova matka se častokrát za svého syna modlila, a vím, že je nyní bolestně zraněna. Chci vám všem říct, že se za ni i za jejího syna Justina budeme modlit.“

Potom šla do vězení, kde si vyžádala rozhovor s Justinem Hirosim, kterému řekla: „Chci ti říct dvě věci: Potřebuješ Krista a já se za tebe budu modlit.“ Babička – křesťanka – Ruth DePaiva úspěšně složila zkoušku z předmětu křivda. A nesložila jen zkoušku z teorie, ale prakticky ukázala, jak se ke křivdě postavit.

Pravděpodobně každý z nás už byl někdy z tohoto předmětu zkoušen. A zcela jistě někdo z nás bude vyvolán k tabuli a zkouška na něj teprve čeká. S jakým výsledkem ji složíme? Jak u ní dopadneme?

To je otázka, na kterou si musí odpovědět každý sám!

Z knihy Jiřího Drejnara Jenom nápověda… dál už musíš sám! Vydalo nakladatelství Luxpress.