Hrušky na zácpu, záněty – a na chuť!

Hrušky také obsahují kvercetin, to je jeden z antioxidantů, tedy látek, které neutralizují volné radikály, které by jinak napomohly k degenerativním chorobám, jako je infarkt, rakovina, záněty kloubů… Kvercetin také působí proti virovým onemocněním, např. proti oparům. Tady bych vám ale doporučila už ne hrušky, ale spíše cibuli, která kvercetinu obsahuje poněkud více.

Samozřejmě, hrušky jsou asi nejzdravější v čerstvém stavu, jenže takto by nám dlouho nevydržely. A tak si je můžeme třeba usušit. Rozkrájíme je na osminky, vyjmeme jaderník a usušíme v sušičce nebo v troubě. V zimě pak hrušky můžeme žvýkat, až nás bude honit mlsná.

Vidím to jako dnes, kdy naše bernartická babička při této příležitosti otvírala bílou almárku s modrou záclonkou a vyndala právě tu sušenou hrušku, takovou vzácnost. To se tehdy v obchodě koupit nedalo! A bylo to moc dobré a dlouho to vydrželo. Dalo se to žvýkat jako žužu a přitom to bylo přírodní.

Říkám „to“, protože hrušce se ta pochutina už moc nepodobá, ale chuť je lahodná. A pak se taky tahle podivně vypadající hmota dala nastrouhat (no, chvilku to trvalo) a pak už to dostalo jméno „pracharanda“ a sypaly se tím nudle nebo škubánky. Mňam.

Babička měla ještě jiné hrušky. Za stodolou rostly takové malinkaté, nenápadné, ale jak ty voněly!

A z těch babička dělávala kompot. A já jsem si někde vyčetla recept na „hrušky s karamelovou smetanou“, bylo to jednoduché – opražil se cukr, až zhnědl, pak se k němu nalila smetana, nechalo se to povařit a vznikla vynikající omáčka, kterou se tyhle dobré hruštičky přelily. Bylo to vynikající.

Dneska, když už jsou zdravější věci než cukr a smetana, bych ty hruštičky asi jen pokapala javorovým sirupem a zalila sójovou smetanou. Jenže nemám už ty dobré hrušky, protože – a to je mnohem horší – nemám už tu dobrou babičku!

Z knihy Hanky Synkové Všechno je dobré. Vydalo nakladatelství Triton.