Postavím, zazdím, opravím, zbuduji…

Judský prorok Ámos jasně pojmenovává hříchy severního Izraele, kterých se dopouštěli i přesto, že byli Bohem vysvobozeni z Egypta: „Protože zavrhli Hospodinův zákon a nedbali na jeho nařízení…“ (2,4); „Já jsem vás vyvedl z egyptské země…“ (2,10). Snaha o jejich nápravu vyzněla naprázdno: „Hledejte dobro a ne zlo a budete žít“ (5,14); „A přece jste se ke mně nenavrátili“ (4,6.8.9.10.11). Dosti smutné čtení. Ale kolik je takových „severních Izraelců“ v dnešní době.

Když však prorok prosil Boha o odpuštění hříchů lidu, Bůh projevil lítost a slíbil, že se nic z toho, co připravuje, nestane: „‚Panovníku Hospodine, odpusť prosím!‘ … Hospodin byl nad tím jat lítostí. ‚Nestane se tak…‘“ (7,2.5). I tato velkorysá nabídka Boha však byla odmítnuta: „Seber se, vidoucí, a prchej do judské země!“ (7,12). A tak nastane přirozený důsledek jejich volby: „Zemřou mečem všichni hříšníci, kteří říkají: nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého“ (9,10). Následují slova uvedená v úvodním verši. Bůh postaví, zazdí, opraví, zbuduje… Prostě vždy tady bude pro svůj lid. Ať už se stalo cokoli, On na svůj lid nezapomíná. A jakmile hříšník projeví alespoň náznak touhy se změnit, Bůh to uvítá.

V těchto událostech nacházíme dvojí povzbuzení: Když Ámos prosil Boha o smilování, přestože izraelský lid byl hoden odsouzení, Bůh se slitoval a upustil od dopadu jejich hříchu. A to druhé: I když Bůh musel nechat projít svůj lid zkouškami, přesto je ochoten jej znovu zvelebit. „Kdyby kniha neobsahovala poslední verše, byla by knihou o vině a trestu. Díky posledním veršům v knize jde o knihu o očistě a příležitosti k novému začátku“ (Adam Mackerle, Ámos, Praha 2017).

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.