Na bobek...

Vzduch – je-li mu možno tento titul u nás v "downtown" vůbec ještě propůjčit – je zřetelně hustší, barvitější, plyny nasycenější. Prachu se tři čtvrtě metru nad zemí též více užije. Dětem se to možná líbí – mohou si prstíkem po zdech malovat. Mně ne. Moje děti naštěstí rády zkoumají svět i z rozhledny mé náruče, využívajíce tak příležitosti nadechnout se prominentního vzduchu šest stop nad zemí. Žel – jejich váha roste rychleji než výška a mně s léty sil nepřibývá. Vyvážet je do parku na exkurze za kyslíkem vlastním vozem mi nepřipadá jako nejkorektnější přístup. Na volání po výměně za větší (byt – ne děti) v dýchatelnějším prostředí žádná pohádková babička neodpovídá.

A tak nadále stáváme s dcerkami na nároží, čekáme na tramvaj a děláme, že se nic neděje. A nikdo se nediví. Ze své výšky, ze svého nadhledu, zahlceni vlastní důležitostí a vlastními problémy, přehlížíme my, takzvaně dospělí, něco a někoho velmi důležitého. Přehlížíme naše děti, které se nám chtějí ve své nevinnosti co nejvíce podobat. Nemohou ostatně jinak. Ale měly by volat, křičet, seč jim slabounké síly stačí: "Nejsme jako oni, nejsme jako oni!"

Kulturu obyvatel té které země lze jistě měřit i péčí, kterou tito věnují svému potomstvu. My jsme zřejmě všichni přesvědčení o tom, že po nás přijde potopa. Taková malichernost, jakou je otázka přežití našich potomků, nás nemůže vyvést z důstojné rovnováhy.

Navrhuji: skloňme se alespoň na chvíli pokorně k matičce zemi. Asfaltové. Poslechněme si, co to ta drobotina tam dole vlastně drmolí. A povoňme si. Svět je přece zblízka o tolik zajímavější.

Robert Žižka