Rufus (latinsky: červený)

Římanům 16,13

Nedávno jsem četl takový výrok: Každý potřebuje, aby ho jednou za čas někdo objal. Jméno autora jsem zapomněl, ale s jeho tvrzením souhlasím. I lidé, kteří projevují emoce jen zřídka, mají chvíle, kdy potřebují cítit a vědět, že na nich někomu záleží. Někteří čtenáři Bible mají o apoštolu Pavlovi negativní mínění. Vnímají ho spíše jako odměřeného člověka se sklonem rozvíjet komplikované teorie o teologických otázkách, kterým

„obyčejný“ člověk nemůže rozumět. Někdy se zdá, jako kdyby připisoval mezilidským vztahům menší hodnotu. Svým spoluvěřícím například radil, aby se neženili – ledaže by cítili, že nemohou zůstat sami. To se týká zejména vdov a vdovců (1K 7,8.9). Když se však podíváme blíže na to, jak nám Pavla představuje Bible, zjistíme, že ve skutečnosti byl člověkem z masa a kostí, který si vážil blízkosti druhých lidí. Stačí si přečíst 16. kapitolu listu Římanům, kde je dlouhý seznam pozdravů desítkám lidí v Římě. Přestože v době, kdy tento dopis psal, ještě Řím nenavštívil, znal již značnou skupinu lidí. Mezi jmény, která upoutají naši pozornost, je i jméno jistého Rufuse. Pavel píše, že Rufus byl „vyvolený v Pánu“ (v. 13), aniž by dodal další podrobnosti. Pozdravuje i jeho matku, která, jak uvádí, mu byla jako vlastní maminka.

I Pavel měl chvíle, kdy potřeboval, aby ho někdo objal. Možná i vy znáte lidi, kterým byste mohli být otcem nebo matkou a kteří také potřebují, aby je někdo objal.

Milující nebeský Otče, Ty nás objímáš. Jsi pro nás jako otec a matka. Pomoz nám odrážet Tvůj obraz a nabízet objetí osamělým lidem.

Z knihy Reindera Bruinsmy Tváří v tvář. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.