Albánský paradox, další příklad ochranného účinku středomořské diety?

Albánie je nejchudší zemí v Evropě, až do roku 1990 sem západní vliv prakticky nezasáhl. Střední doba života při narození je zde však překvapivě vysoká, v roce 1992 byla 67,8 let u mužů a 74,2 let u žen - nejvyšší v zemích střední a východní Evropy. V roce 1992 byl dosažen nový rekord u malých chlapců, s předpokládanou délkou života 72,8 let, a u děvčátek se 79 lety.

Otázkou je, jak může mít země, která utrácí 75% svých příjmů na potraviny, stejnou předpokládanou délku života jako populace vyspělých západních zemí - se všemi nemocnicemi, lékaři, léky a dalšími vymoženostmi - která utrácí na potraviny méně než 15% svých příjmů? Vysvětlením je strava. Dokonce i v samotné Albánii jsou ohromné rozdíly. Na severovýchodě, kde se běžněji konzumují potraviny živočišného původu, je riziko úmrtí na infarkt myokardu dvojnásobné v porovnání s oblastmi jihozápadu, kde strava typicky obsahuje více ovoce a zeleniny.

Lidem žijícím v Albánii se z hlediska civilizačních nemocí daří stejně a mnohdy i lépe než řadě obyvatelů západní Evropy. Zvlášť velký rozdíl se projevuje oproti zemím, které dříve patřily pod oblast vlivu Sovětského svazu. Například Poláci či Maďaři (nebo Češi, pozn. redakce) mají oproti Albáncům více než dvojnásobné riziko úmrtí na mozkovou mrtvici nebo na infarkt. Lidé v těchto zemích ovšem konzumují stravu s vysokým obsahem tuku, hodně kouří a málo se pohybují.

The McDougall Newsletter, Sep/Oct 99