Mefíbóšet (ten, kdo zbavuje studu)

Mefíbóšetovi bylo pouhých pět let, když ztratil nejen svého dědečka Saula, ale i svého otce Jónatana. Oba muži zahynuli v boji u hory Gilboa. Když se tato smutná zpráva dostala k Mefíbóšetovi, stala se další tragédie. Žena, která se o Mefíbóšeta starala, dostala takový šok, že jej při útěku do úkrytu upustila na zem. Mefíbóšet byl do konce života mrzákem. Život postiženého prince tedy nezačal dobře. Přežil sice masakr, který ukončil život jeho sedmi bratrů (2S 21,1-7), ale jako potomek krále, kterého porazil protivník, neměl před sebou slibnou budoucnost. Čekalo ho však překvapení. David pamatoval na to, že v minulosti si Bůh vyvolil Saula za izraelského krále. Sám projevoval Saulovi věrnost a stal se důvěrným přítelem Jónatana – Saulova syna a Mefíbóšetova otce. I nyní zůstal David velkorysý a rozkázal vyhledat zmrzačeného Mefíbóšeta a přivítal ho ve svém paláci.

Mefíbóšet se přesvědčil, že existují lidé, pro které mají stará přátelství a sliby velkou hodnotu. Davidův příklad nás inspiruje k tomu, abychom si vážili starých přátelství a slibů, které jsme dali.

Drahý Bože, dej nám zažít to, co zažil Mefíbóšet že vždy se najdou lidé, kteří si váží starých přátelství.

Z knihy Reindera Bruinsmy Tváří v tvář. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.