Jen srdce zná

Jak často lidé, možná i včetně nás, říkají: já ti rozumím, dovedu se do tebe vcítit. Není to pravda. Nerozumíme a ani se nevcítíme. Důvodem je skutečnost, že jsme konkrétní situaci, ve které se daný člověk nachází, neprožili. A i kdybychom ji snad prožili, ani tak nejsme schopni se cele do druhého vcítit. Jsme totiž každý jiný, každý máme jinde „laťku“ únosnosti, u každého byly jiné okolnosti, za kterých se stalo to, co se stalo, svoji roli hraje i věk, zkušenost, zdali jsem muž nebo žena atd. Můžeme se snažit druhému porozumět, můžeme mu naslouchat, druhý se s námi může sdílet o svém problému, nebo naopak radosti, můžeme s ním plakat, nebo se radovat, ale plně vcítit se do něj nedokážeme. Proto pisatel Přísloví zdůrazňuje, že pouze daný jedinec může znát to, jak se cítí ve svém zármutku, stejně jako pouze radující se člověk ví, jak ony radostné emoce prožívá.

A přesto je zde někdo, kdo je schopen nést s námi bolesti i radosti. Bůh je náš Učinitel, On nás vytvořil v životě matky, a tak říká: neboj se (Iz 44,2). Pisatel listu Židům k tomu přidává pádný argument: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi [který by s námi nemohl soucítit; ČSP]; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (Žd 4,15).

Můžeme mít pocit, že nám nikdo nerozumí. A my bychom přitom tak potřebovali někoho, kdo by to dokázal, abychom v té či oné situaci nebyli sami. Je někdo takový? Určitě. Náš Stvořitel to dokáže. Nejsme se zármutkem, ale ani s radostí sami, byť by nám lidé, ne vlastní vinou, nerozuměli. Díky, Pane, za to. Protože to je pro nás povzbuzením.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.