Divy, které Pane konáš

Bydleli jsme ve městě, kde projížděla v době přítomnosti sovětských vojsk v naší zemi (1968–1991) obrněná auta a další těžká vojenská technika. Nebylo příjemné, když v noci hučely pod okny motory. Ale zvykli jsme si. Člověk si postupně zvyká tak dlouho, až takové věci už ani nevnímá. A to je dobře, protože jinak by trpěl, bez nějaké vyhlídky, že bude lépe. Ale žel, člověk si zvyká i na dobré věci. A to tak, že je začíná brát jako samozřejmost, jako něco, co se děje automaticky. A pohne s ním pouze to, když je přísun dobrého najednou omezen, nebo dokonce zastaven.

Na kolik dobrých věcí od Hospodina jsme si již zvykli. Bereme je mnohdy jako samozřejmost, jako něco, co nestojí za zmínku a už vůbec ne za vyprávění, jako by to byla nějaká zkušenost. Není to ani záměr z naší strany, je to spíše nechtěný zvyk, nevnímání výjimečnosti toho, co se stále opakuje. Ale pisatel žalmu nás vytrhuje z naší setrvačnosti. „Vážím si Tvých divů, Bože. Je jich bezpočet.“ A je to pravda.

To, že člověk může vstát ráno ve zdraví do nového dne, že má rodinu vlastní i (nebo) rodinu sborovou, že má práci, že může jet na dovolenou, že cestuje bez úrazu, že má co jíst, že žije ve svobodné zemi, že je dostupná zdravotní péče, že má všeho dostatek, ba dokonce víc než pouze dostatek… Kolik takových „že“ by bylo možné ještě vyslovit. A to jsou všechno divy, které Bůh koná v náš prospěch. A že je jich nesmírný počet? Určitě, pouze to chce se zamyslet.

Pane, děkujeme, že nám to připomínáš. Protože toto připomenutí nás vede k vděčnosti, a vděčný člověk je šťastný.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.