Nemoderní moudrý člověk

„Emoce musí ven,“ řekl řečník hovořící o vztazích. „Je třeba se prosadit, být sebevědomý, mít názor, který musí zaznít.“ A tak by bylo možné pokračovat ve smyslu, že člověk v dnešní době musí být (jak jsme již řekli včera) asertivní, tedy ne zakřiknutý, a už vůbec ne takový, aby vzbuzoval dojem slabosti. Protože slabost se nenosí.

Někteří se ale domnívají, že „na to“ nemají. Že jsou slabí, nehodící se do dnešní společnosti. Ne proto, že by neměli názor, který by nedokázali formulovat a snad i prosadit. Ne proto, že by s nimi někdy necloumaly emoce. Ale prostě proto, že nechtějí. Vědí, že ve většině případů „tudy cesta nevede“. A je zajímavé, že právě takové Bible chválí a hovoří o nich jako o moudrých. Kdežto ty, u kterých „emoce musí ven“, nazývá nemoudrými, dokonce hlupáky. Proč? Co způsobí, když člověk dá průchod svým emocím ve formě hněvu? Co to udělá se vztahy v rodině, v pracovním kolektivu, sborovém společenství? Nehledě na to, že to spíše ukazuje na skutečnost, že takoví lidé nemají mnoho argumentů, které potom musí nahrazovat silným hlasem. Když král Belšasar pořádal hostinu v poslední noc svého kralování a ruka psala na stěnu jeho odsouzení, Bible píše, že „vzkřikl velikým hlasem“. Neměl argumenty.

Proč zmiňuji tento biblický verš v souvislosti s povzbuzením? Mírnost a zdrženlivost, které dnes nejsou v módě, Bible vysoce hodnotí a takto se projevujícímu člověku přisuzuje moudrost. Nevnímejme svoji nechuť k takové podobě asertivity jako slabost. Naopak, je to přednost, která je Bohem velice ceněna.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.