Šťastni nešťastní

Vraťme se ještě k blahoslavenství. Štěstí, jak jsme si uvědomili včera, je něco, co si připravujeme sami. Není závislé pouze na vnějších podmínkách. Ty nám mohou přinést radost, uspokojení, ale opravdové hluboké štěstí vyplývá z našeho životního postoje a životního stylu. Šťastni mohou být i ti, které všichni ostatní považují za nešťastné. Dokonce i ti, kteří mají pocit, že nežijí naplněný život, že žijí život bez perspektivy, mohou být šťastni. Ježíš totiž hovoří o těch, kteří žijí v představě, že jejich duchovní život je slabý, že jsou hříšní, že nemají velkou víru, kteří z toho důvodu i pláčou, hovoří o těch tichých, neprůbojných, ale zároveň bytostně toužících po Boží spravedlnosti. A právě jim říká, že jsou šťastnými, protože si uvědomují, že potřebují Krista, aby mohli dosáhnout ospravedlnění a získat Boží milost. Pomoci je možné pouze tomu, kdo si uvědomuje, že pomoc potřebuje. Ten, kdo má pocit, že všechno zvládá a nikoho nepotřebuje, je člověk, kterému není pomoci. A ten potom musí spoléhat pouze na „štěstí“ plynoucí z vnějších věcí.

Ježíš nejprve hovoří k těm, kteří mají dojem, že ke štěstí mají daleko, a vlastně si neuvědomují, jak k němu naopak mají blízko. To jsou ti plačící, neprůbojní, hříšní, ale zoufale toužící po Božím ospravedlnění. Následně Ježíš hovoří o tom, že štěstí člověka závisí také na něm samotném. Na tom, jak je milosrdný, čistého srdce, tvořící pokoj. Mnohdy mezi ně patří i ti, kteří jsou pronásledováni.

Ať už patříme do jakékoli skupiny, děkujme Bohu, že nás takto utěšuje a ukazuje cestu ke štěstí.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.