Otče náš I.

Modlitba, která je známá v celém křesťanském světě, začíná slovy „Otče náš“. A už to samo o sobě je nesmírně povzbuzující. Boha Stvořitele, Pána vesmíru, toho, který má ve svých rukou dějiny, který je všemocný…, právě toho můžeme oslovovat „Otče“. A On si přeje, abychom pochopili, že jsme jeho děti. Touží být naším Otcem a chce, abychom jej tak přijali. Otec, samozřejmě i matka, je tím nejbližším člověkem. Mezi dětmi a rodiči je ten nejužší možný vztah. Otec je autorita, ale milující autorita. A Ježíš si přeje, abychom právě to pochopili a takto Boha Stvořitele brali.

Kolik lidí má svoji představu o Bohu jako o někom, kdo nás sleduje na každém kroku, aby nám vytkl naše chyby, kdo čeká na naše klopýtnutí, aby nás za ně potrestal. Kolik lidí má Boha za ubohého stařečka, nebo vůbec nepřipouští jeho existenci. Kolik lidí se ale tím nemá v životě o koho opřít. Kolik lidí má díky tomu zastřenou budoucnost, kolik lidí se díky tomu Boha bojí. A přitom Bůh není hlídač našich chyb, ale náš milující Otec.

Když malé dítě jde do neznámého prostředí, když váhá, když se bojí, když si není jisté, potom je velice rádo, když se může svého otce držet za ruku s jistotou, že tatínek je ten, který všechny obavy rozptýlí.

Vcházíme do nového dne. Máme jistotu v tom, co nás všechno právě dnes potká? Že zvládneme všechno, co přijde do našeho života? Jsme si jisti, že máme sílu na všechno, co nám dnešní den přinese? Potom je dobře si uvědomit, že máme svého Otce v nebesích, který touží být s námi. Držme se ho za ruku a vykročme do nového dne s ním. S naším nás milujícím Otcem, milující autoritou.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.