Otče náš III.

Ještě do třetice se chci vrátit k úvodním slovům modlitby „Otče náš“. Ano, máme společného Otce — jsme sourozenci, jsme si před Bohem všichni rovni. Jestliže jsme před Bohem, kterého uznáváme jako svého Otce, rovni, potom to velmi pomáhá ve vzájemných vztazích. Není nadřízený ani podřízený. Neříkáme již já, ale my, ne mně, ale nám. On je Bohem nás všech, On nás všechny sdružuje. Tato modlitba je počátkem pravého vztahu. Když vyslovujeme „Otče náš“, nejde o egoistickou modlitbu, nýbrž o modlitbu se sociálním rozměrem.

Každý z nás potřebuje nad sebou nějakou vyšší autoritu, morální imperativy, něco, co stojí nad ním a čemu se podřizuje. Jinak má pocit, že on sám je nejvyšší pravdou a jediným měřítkem. A potom se cokoli těžko přijímá od někoho jiného. Dnes nám vnucuje satan myšlenku: ty se rozhodni, ty jsi svobodný, ty máš práva, nikdo nemá právo tě omezovat… Ale aby byl člověk ve vztahu svobodný, potřebuje pravidla, návod, hranice. Život musí mít pravidla, která přinesl někdo vyšší, ale také více milující, než je člověk. A člověk, má-li se cítit opravdu svobodný, se v nich musí pohybovat. Jednota je snazší tam, kde jsou stejná měřítka a stejné cíle, stejná pravda, tedy to, podle čeho můžeme měřit dobré a zlé. Prokázalo se, že náboženství poskytuje manželským dvojicím společný smysl pro hodnoty, společné přesvědčení i cíl, který jejich partnerský vztah posiluje.

A tak znovu díky, že máme společného Otce, že je to NÁŠ Otec, před kterým jsme si všichni rovni a který nám dává návod umožňující žít smysluplný a hodnotný život na této zemi a také naději na věčný život v Božím království.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.