Co je ti po nás

Na rozdíl od včerejšího biblického textu je zde patrný ještě jiný přístup lidí k vlastnímu problému a zároveň k Ježíši. Šlo o posedlé, tedy nemocné a pro své okolí nebezpečné. Lidé se jich báli. My samozřejmě nevíme, nakolik byli schopni vnímat svoji situaci a z toho vyplývající touhu po uzdravení, ale skutečností je, že vnímali a rozpoznávali Ježíše. („Co je ti po nás, Synu Boží.“) Oni neprosili o záchranu a ani nedávali najevo nějaký zájem o pomoc; naopak žádali, aby je neuzdravoval. Nesouhlasili s uzdravením. Že to bylo vlastně vyjádření „zlých duchů“ (v. 31), to je v této chvíli věc jiná.

Normální reakce by byla (zvláště v dnešní době): „Tak v pořádku, nemám s tím nic společného, nechcete, nedá se nic dělat.“ Ale přesto se něco stalo. Uzdravil je. Nevolali o pomoc, naopak jasně dali najevo svůj nesouhlas, ale jejich situace a okolnosti volaly. Ježíš tyto okolnosti vnímá, a proto koná. Tím také ukazuje, že jeho moc dokáže nejen uzdravit nemoc a problémy člověka, ovládat přírodní živly, ale také přemoci nepřítele spasení.

Co z celé osmé kapitoly vyplývá? Ježíš nepotřebuje přesně formulované prosby. Ježíš není dotčen, že jej voláme, až když si sami nevíme rady, jako učedníci na lodi. I když je mu řečeno, aby nezasahoval, On přesto zasáhne, když usoudí, že to okolnosti vyžadují. Nevnucuje se, ale vidí situaci, potřebu a zná skutečnost. Jemu na nás záleží. To je jediná motivace, kterou má Bůh ke svému konání.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.