Řekni slovo

Setník (byl to pohan, ne obřezaný Žid, protože takový v římské armádě nesloužil) měl zřejmě dobré srdce. Jednalo se o jeho sluhu, a to v době, kdy otrok nebo sluha neměl velkou hodnotu. Přesto jeho pán jde a prosí Ježíše o pomoc s tím, že jeho sluha je nemocný a velice trpí. Už v této chvíli je to zvláštní. Mezi pohany a Židy byla obrovská nenávist. Setník zastupoval okupující armádu, a přesto jej setník, pohan, prosí…, ale jak prosí? Svoji prosbu opět nevyjádřil obvyklým způsobem (slovo „prosil“ tam vkládá vypravěč a není ani ve všech rukopisech uvedeno), on pouze Ježíši oznámil skutečnost. Připusťme, že důvodem byla bázeň a obrovská pokora před Ježíšem. Možná to bylo také vědomí toho, že Židé nevstupovali do pohanských domů. Považovali je za rituálně nečisté. A pokud by tam přesto Ježíš jako Žid vstoupil, co by tomu řekli lidé? Přesto jsme svědky obrovské důvěry: „řekni jen slovo, a můj sluha bude zdráv“. Tak jako já jsem velitelem nad 100 vojáky, Ty jsi pánem nad nemocí a nad všemi problémy. „Řekni slovo…“

Možná se nám někdy také v životě spojuje důvěra, pokora, ale i rozpaky nad tím, co řeknou lidé. Povzbuzením ale je, že i když nás pokora, obavy a někdy i ohled na druhé v naší víře svazují, Pán chce přijít a pomoci. On zná okolnosti, On ví a koná. Zajímavá je také skutečnost, že oba doposud vzpomínaní muži (malomocný i setník) stojí mimo společenství Izraele. Jeden je exkomunikovaný pro nemoc a druhý je důstojník okupační armády. Přesto jim Ježíš pomáhá, uzdravuje je a zapojuje do okruhu lidí, kterým prokazuje svoji dobrotu. Není to úžasné?

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.