Otče náš II.

Všichni jsme děti Boží, jak jsme vzpomínali včera, všichni jsme si rovni, ale někteří mají pocit, že jsou „rovnější“. V dějinách zde byly různé systémy společenského uspořádání, jako patriarchát, kdy vládli muži, nebo matriarchát, kdy naopak měly první a poslední slovo ženy. Historie vzpomíná některé muže, kteří chtěli ovládnout svět s tím, že lidská rasa, ke které patřili, má vládnout světu.

Ale nechoďme pouze do historie. Mnohdy jsou problémy ve vztazích dány vlastní neochotou podřídit se nějaké jiné autoritě než sobě samému. Dnes se hovoří o tom, že je doba neakceptování autorit ve společnosti. A to ne proto, že by někdo jiný nemohl být autoritou, ale proto, že „já“ musím být vyšší autoritou. A tak i o poměrech v rodině se ironicky říká, že je zde nějaký „krk, který otáčí tou hlavou“, že je někdo „pod pantoflem“, že někdo musí mít vždy „poslední slovo“ atd. Mnohdy trváme na maličkostech ne proto, že jsou důležité, ale proto, že jsme důležití my. Ježíš nás však učí modlit se „Otče náš“. Nejsme nevyšší autority, ale naopak jsme všichni podřízeni vyšší autoritě. Autoritě Otce. A také jeho péči, starosti a přítomnosti.

Co z toho vyplývá? Že jsme si všichni opravdu rovni. Ne ve smyslu nějakého pracovního poměru, kdy jeden je vedoucí a ostatní jsou mu podřízeni, ale ve smyslu rovnosti lidských bytostí. Všichni jsme děti jednoho Otce. Není to povzbuzující? Před nebeským Otcem nehraje roli naše profesní či společenské postavení, naše vzdělání, naše bohatství, náš talent. Všichni jsme děti jednoho nebeského Otce.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.