Normální a běžné

Cítíme zde tu jemnou ironii, kterou apoštol Pavel používá? Přiznává, že Boží slovo se některým lidem jeví jako bláznovství. Věřit v Boha a věřit Bohu, to přece není normální. Přijímat poselství o kříži (1,18) a na tom postavit svoji životní filozofii se může zdát jako nenormální. Otázkou je, co je normální. Nechápe se tím pouze to, co je mezi lidmi běžné? Nezaměňujeme běžnost za normálnost? Běžné je například krást nebo lhát, ale normální to není. Běžně lidé kouří nebo požívají alkohol, i když jim to škodí. Normální je ale to, co je prospěšné pro život, co ho zkvalitňuje, dává mu smysl. Běžnost je pouze něco, co dělají všichni.

V silně ateistické společnosti je běžné nebrat Boha vážně a ty, kteří Boha vážně berou, pokládat za ne úplně „normální“. Pavel přizpůsobuje tomuto výrazivu i svůj slovník a přidává jemnou ironii. Svět svojí moudrostí nepoznal moudrost Božího díla, a tak se Bohu zalíbilo spasit ty, kteří věří, právě tou „bláznivou“ zvěstí (1,21). A dodává: „Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé“ (B21). Je samozřejmé, že neexistuje žádné Boží bláznovství ani slabost. Pisatel tím chce říct, že i kdyby byla Boží zvěst bláznovstvím, i tak by byla moudřejší než lidé, a i kdyby zde byla nějaké slabost Boží, byla by stále silnější než lidé.

Je dobré, že nepodléháme běžnosti, ale přijímáme naopak to, co je normální, co činí život smysluplným a co otevírá naději na život věčný. Naše víra se totiž nezakládá „na moudrosti lidské, ale na moci Boží“ (2,5). Díky, Pane, za to.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.