Ve své lásce a milosti

Bůh „předem určil“… Nezní vám to jako osud? Jsou lidé, kteří Krista přijali, ale také lidé, kteří ho nepřijali. Znamená to, že někteří jsou předurčeni ke spáse, zatímco jiní k zatracení? Nakonec takto uvažoval i jeden z reformátorů — Jan Kalvín. Někdo je předurčen k tomu, jiný k onomu.

Jenže my tam čteme, že to Bůh udělal z lásky. Mohl by Bůh někoho z lásky předurčit k tomu, že nebude spasen? Mohl by Bůh „podle svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal“ (v. 9), dojít k tomu, že někoho přijme za své dítě, ale jiného nikoli? (v. 5). Že nám to nesouzní s milostivým a dobrotivým Bohem? Ano, je to tak. Význam těchto veršů je totiž přesně obrácený.

Je pravda, že Bůh předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a dcery (v. 5). Ale pro koho toto zaslíbení platí? Verš desátý na to jasně odpovídá: „… že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ Ale protože Bůh dává každému svobodu, Pavel pokračuje: „… abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději…“ (v. 12).

Když to shrneme, pak dojdeme k tomu, že nás Bůh ve své lásce a milosti všechny předurčil, abychom byli jeho děti. Jestliže někdo nepřijme jeho nabídku, potom je to projev jeho svobodné vůle, ale Bůh „počítá“ se všemi. A právě to chce Pavel zdůraznit. Není to důvod k děkování? Není povzbuzující vědět, že i se mnou Bůh počítá? Jsem přesvědčen, že ano. Děkuji, Pane.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.