Jsem Bůh, a ne člověk

Když čteme knihu proroka Ozeáše, potom nemůžeme přehlédnout slova o tom, že Izrael se choval věrolomně (6,7), mluvil o Bohu lži (7,13), zanevřel na to, co je dobré (8,3). Přesto je Bůh neustále zval k sobě, a to i tehdy, kdy je „ani nenapadlo ho hledat“ (7,10). Poté následuje pochopitelná reakce ze strany Boha: už jim znovu lásku neprokážu (9,15), zavrhnu je, protože mě neposlouchali (9,17).

Ale najednou přichází nepochopitelná reakce Boha: zamiloval jsem si Izrael (11,1), nadlehčoval jsem jim jho, krmil jsem ho (11,4), a i když se lid odmítá vrátit ke mně, cožpak bych se ho mohl vzdát? (11,7.8) Jsem pohnut hlubokou lítostí, nedám průchod svému planoucímu hněvu, protože jsem Bůh, a ne člověk (11,8.9). A tak se navrať ke mně, protože mimo mne jiného zachránce není (12,7; 13,4).

Takový je Bůh, kterému věříme a kterého vyznáváme. Velice se mně líbí slova v záhlaví 11. kapitoly: „Boží láska k hříšnému lidu je silnější než hřích a mocnější než hněv.“ Není to úžasné povzbuzení pro nás, kteří neustále klopýtáme, padáme a zvedáme se, abychom znovu padli a znovu se zvedali? Izraelský lid se úplně odvrátil od Boha a já v žádném případě nechci tvrdit, že je tomu tak i u nás. Ale přesto nejsme bez hříchu, protože všichni zajisté zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23). A tak slova našeho nebeského Otce v knize Ozeáše nám mohou být každodenním povzbuzením. Díky, Pane, za to.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.