Lékaře potřebují nemocní

Farizee pobouřilo, že Ježíš jedl s hříšníky. Proč? Co na tom bylo špatného? Stolování s někým dalším mělo v té době zvláštní význam. Kdo s někým jedl u společného stolu, dával najevo, že tento spolustolovník je jeho přítel, že je to někdo, s kým chce navázat osobní vztah. A právě to dával najevo Ježíš, když seděl a stoloval s hříšníky. S těmi, jimiž „spravedliví“ farizeové opovrhovali. Silně je znepokojovalo, že se Ježíš snižuje k obyčejným a (jak si mysleli) duchovně nemocným lidem. Ale Ježíš miloval člověka a bylo mu jedno, jestli byl celník nebo někdo v lidských očích hříšný. A proto vyřkl slova uvedená v biblickém textu.

Ježíš přirovnává hřích k nemoci, protože hřích je duchovní nemoc. Nedívá se na hříšné jako na zločince, kteří potřebují potrestat. Naopak, dívá se na ně jako na nemocné, kteří potřebují pomoc. Nepřichází soudit, ale léčit. Léčit jako lékař. A od lékaře se očekává, že pacientovi pomůže, ne že ho odsoudí. V tom Ježíš naplňuje slova starozákonního proroka Ozeáše 6,6: „chci milosrdenství, ne oběť“.

Z tohoto biblického textu můžeme vyvodit dvojí. Zaprvé: to, o co musí jít v prvé řadě, je snaha pomoci, snaha zachránit, ne odsoudit. Evangelium může totiž změnit každého, stejně jako Ježíšovo slovo změnilo celníka Matouše. Zadruhé: Bůh nás neodsuzuje, ale v prvé řadě se nás snaží zachránit. „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,17). Díky, Pane, za Tvoji trpělivost s námi.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.