Někam patřím

Byla to doba, kdy Herodes krutě zasáhl proti křesťanům. Jakuba, bratra Janova, nechal popravit, a když viděl, že si „připsal body“ u Židů, dal uvěznit i Petra s tím, že jej bude soudit. Církev se za něj usilovně a vytrvale modlila. Nechci nyní přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se církev nemodlila. My totiž čteme, že se modlila.

Společenství církve. Společenství následovníků Ježíše Krista. Společenství, které se vytvořilo tím, že tito lidé se názorově a svojí vírou sešli u Ježíše, který je hlavou a ústředním „bodem“ církve. Církve, kde nikdo nemusí být se svojí vírou osamocen. Kde záleží jednomu na druhém, a to i tehdy, když někdy přijde vzájemné nepochopení. V okamžiku, kdy „jde do tuhého“, církev drží pospolu. A patří k tomu i to, že se za sebe vzájemně modlí. A právě tato skutečnost je pro ty, kteří se nacházejí v nesnázích, velmi povzbudivá. Nejsou v tom sami, nejsou osamoceni, což je jeden z největších problémů dnešní doby. Mají ty, kterým na nich záleží, kteří na ně myslí a kteří se za ně modlí. A to nejen proto, aby Bůh vyslyšel jejich modlitby a udělal to tak, jak si přejí, ale aby dotyčný měl sílu přijmout Boží vedení a měl v srdci pokoj s tím, že je v Božích rukou.

Díky, Pane, za to, že nám dáváš společenství církve. I když můžeme mít lecjaké pohledy na toto společenství, přece, když potřebujeme oporu, můžeme ji právě ve společenství církve najít. A to není samozřejmost.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.