Maličcí

Tato pasáž začíná otázkou učedníků, kdo je největší v království nebeském (v. 1). Nebudu komentovat pohnutky učedníků k položení této otázky, protože tím nejdůležitějším je Ježíšova odpověď: Je to ten, kdo se pokoří (poníží) a bude v tomto smyslu jako dítě (v. 4). A potom pokračuje: Kdo takového člověka přijímá, jako by přijímal mne (v. 5), kdo by svedl takového člověka k hříchu, bylo by pro něho lépe, aby se potopil do mořské hlubiny (v. 6), a mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním takovým člověkem (v. 10).

Ježíš vede k tomu, aby křesťan byl jako dítě, které důvěřuje svým rodičům; aby miloval Boha, byl bezelstný, upřímný, pravdomluvný jako to dítě. Možná se stane v očích ostatních lidí „maličkým“, tedy někým, koho budou považovat za nevýrazného, poněkud naivního, slabého či nesamostatného.

Ježíš vede k životu, ve kterém člověk důvěřuje Bohu, uvědomuje si, že je na něm závislý, je upřímný, korektní atd. A běda, kdyby někdo takovým člověkem pohrdal nebo mu ubližoval. Protože je „vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých“.

Jedná se o jiná měřítka, než jakými měří hodnotu člověka dnešní svět. Bohu jde o to, aby byli spaseni všichni, i ti „maličcí“, kteří jsou hendikepovaní nemocí, věkem, obdarováním… Díky, Pane, za takový Tvůj přístup.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.