Přišli nám naproti

Apoštola Pavla vezli jako vězně do Říma. Je sice pravda, že on sám si tuto cestu vyvolil, protože se odvolal k císaři ve své při se Židy. Ale jistě mu nebylo dobře, protože nevěděl, co ho čeká. Loď, na které byl převážen, doplula ke břehům Itálie a dále šli pěšky. Směřovali do Říma. Když se blížili k hlavnímu městu Římské říše, setkal se Pavel s bratřími, kteří mu přišli naproti až k Appiovu tržišti. Ještě Pavla neoslovili, ještě nevěděl, zdali mu něco přinesli, ještě si s nimi ani nepodal ruku, ale když je uviděl, vzdal díky Bohu a nabyl odvahy.

Čím to bylo, že nabyl odvahy? Oni tam byli s ním. Nebyl sám. Je pravda, že mu asi nemohli pomoct v tom, že by jej vysvobodili a „unesli“ z rukou vojáků, kteří ho doprovázeli, ale byli tam. A to Pavlovi velmi pomohlo. Jsme v nějaké podobné situaci jako Pavel, která nám přináší nejistotu, pocit osamělosti a obavy? Jistě máme našeho nebeského Otce. Ale my potřebujeme ještě někoho vedle sebe. Někoho, kdo má tvář a kdo na nás promluví. A vedle své rodiny máme ještě rodinu církve. Tak tomu bylo i u Pavla. Rodina církve, která mu přišla naproti, mu pomohla a přinesla novou odvahu. Mnohdy pouze přítomnost někoho blízkého přinese úlevu v naší situaci.

Pane, děkujeme, že máme kolem sebe rodinu církve. Že se nemusíme cítit osamělí. Že nám dáváš společenství víry.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.